Panoramatické fotografie nám dovolují zprostředkovat široký úhel záběru, podobný přirozenému dojmu při pohledu okem například na krajinu z vyhlídky. Určitou atraktivnost mají také už použitím méně obvyklého formátu než většina fotografií, které jsme zvyklí vídat.

NP Sajama, Bolívie

Existují speciální fotoaparáty, které vytvářejí panoramatické fotky na jeden záběr, předem daný rozměry použitého filmu. Většina panoramat ale vzniká skládáním několika samostatně pořízených fotografií do jedné pomocí některého z mnoha specializovaných programů. Ty jsou čím dál dokonalejší, takže se často podaří spojit lecos, chceme-li ale mít jistotu povedené fotografie, je potřeba dodržovat několik důležitých zásad už při focení.

Dolomity, Itálie

Prvním krokem by mělo být nastavení manuálního režimu expozice, zaostřování a vůbec všeho, co se dá nastavit ručně – tedy vyvážení bílé, barevného režimu a podobně. Pro bezchybné spojení je totiž potřeba, aby všechny snímky měly stejnou expozici a barevnost, o zaostření nemluvě. Jak jsem již psal, moderní programy si z drobnými rozdíly umí poradit a vyrovnat je, lepší je ale na to nespolehát – nemusí se to podařit vždy.

Dívčí hrady, Pálava

Stanovení správné expozice je vůbec u tohoto typu fotografie často oříšek. Každý fotograf ví, že u některých scén (brzo ráno, s velkými oblastmi ve stínu i na slunci) je obtížné správně zvolit čas a clonu i u jedné fotky, natož u série třeba osmi fotografií, které pokrývají několikanásobně širší záběr a tím pádem i jasové rozdíly. Obvykle je třeba projet si expozimetrem uvažovanou scénu, sledovat rozsah měřených hodnot a potom vybrat nějakou kompromisní. Nesmíme zapomenout, že zatímco z tmavých partií digitální fotky se obrazová informace dá relativně bez problémů „vytáhnout“, z přesvětlených míst (přepalů) nedostaneme téměř nic.

Děvín, Pálava

Pokud tedy chceme mít v záběru slunce, je potřeba expozici maximálně přizpůsobit němu, i když všechy ostatní fotky budou podexponované. Tyto složité situace se dají řešit i pomocí filtrů (o nich si povíme dále), nebo pomocí techniky HDR – tedy vyfocením každého snímku víckrát, s expozicemi „na stíny“ a „na světla“ a jejich následném složením v počítači do jednoho, ideálně exponovaného snímku. Jinou metodou je použítí několika vrstev (například prosvětleného popředí, ztmaveného nebe a jejich prolnutí) u výsledného panoramatu.

Chopok, Nízké Tatry

Další pomůckou, na kterou mnoho fotografů nedá dopustit, je stativ. Správně postavený stativ zajistí, že všechny snímky budou mít horizont ve stejné výšce, a při použití speciální panoramatické hlavy také možnost bezchybného spojení snímků. Já se musím přiznat, že focení ze stativu přímo nesnáším a uchyluji se k němu jen tehdy, pokud světelné podmínky nedovolují fotit z ruky. V takovém případě je nutné si hlídat úroveň horizontu u každého snímku, k čemuž výborně poslouží vodící linky (nebo mřížka) v hledáčku či na displeji.

Velký Choč

Nezbytností je fotit jednotlivé záběry s dostatečným překryvem. Je lepší mít dvakrát více fotografií než by bylo potřeba, než chybějící prostor mezi dvěmi záběry. Společná plocha by (i kvůli hledání identických bodů, které jsou použity pro spojení fotek) měla být asi třetina až polovina snímku.

Malá Fatra

Polarizační filtr odstraňuje odlesky, opar a ztmavuje modř oblohy. Celkově pak dává snímků sytější barvy. Jeho efekt záleží na natočení filtru a také poloze vůči slunci, což je u panoramtické fotografie nejdůležitější. Každý, kdo jej při focení krajiny používá, mi dá jistě za pravdu v tom, že po pohledu s a bez je velmi těžké udělat fotku bez něj; barvy jsou najednou vybledlé, dramaticky kontrastní mraky na nebi zmizí, naopak se zdůrazní opar. Kamenem úrazu je však velký vliv polohy záběru vůči slunci. To způsobí vznik tmavé skvrny na obloze, která vynikne obzvlášť při bezmračném počasí. Tuto skvrnu lze sice zpracovnáním částečně (někdy úplně) eliminovat (různé lokální zesvětlování, gradienty a podobně), ne vždy se to ale podaří. Proto je vhodné u panoramat polarizační filtr nepoužívat, nebo jej alespoň nenastavovat na maximální účinnost. Rozhodně však není možné jej natáčet u každé z fotek panoramatu zvlášť, protože vzniklé přechody nespojí ani nejdokonalejší software.

Z Lysé hory, Beskydy

Jako druhý jsem zmínil přechodový filtr, který pomáhá snižovat kontrast mezi oblohou a krajinou. Jeho použití je vhodné zejména v době kolem východu a západu slunce, eventuálně ve dne, pokud chceme mít naši nejbližší hvězdu v záběru. Je potřeba dbát na to, aby nebyl filtr na šikmo a samozřejmě neupravovat jeho polohu u jednotlivých snímků – potom by spojení mělo být bez problémů.

Z Kalla Pattharu, Himaláje

Ke spojení vyfocených fotek v počítači existuje mnoho programů, od těch nejjednodužších, dodávaných často spolu s fotoaparáty, přes univerzální programy pro úpravu fotografií (třeba celkem oblíbený český Zoner Photo Studio) až po ty specializované – z nejlepších možno jmenovat Autopano nebo PTGui. Z hlediska dalších úprav je dobré fotit do RAWu (a využívat výhody 16 bitové hloubky obrazu) nebo alespoň co nejkvalitnějšího JPEG.

Velký Rozsutec, Malá Fatra

Technické záležitosti focení jsme již probrali, a nyní se podíváme na ty ostatní. Panoramatické fotky jsou z hlediska kompozice výsledného snímku obtížnější tím, že konečnou fotku vidíme až po spojení v počítači a někdy je těžké si ji představit na místě. I pro to je lepší raději vyfotit celkově širší záběr (který se dá ořezat vždy), než po návratu z fotovýletu zjistit, že to chtělo ještě jednu fotku vlevo. I pro panoramatickou fotografii platí obecné kompoziční zásady, jako je zlatý řez, vhodnost popředí, vodících linií, zarámování a podobně. Je však potřeba počítat s určitými specifiky, zejména pokud fotíme bez panoramatické hlavy.

Dívčí hrady, Pálava

Pokud máme některé předměty velmi blízko fotoaparátu (tedy při obvykle při použití širokoúhlého objektivu), může být problém se složením panoramatu. Zkusit si to může každý – stačí se postavit třeba před trs květin, pootočit fotoaparátem a dívat se, o jaký kus se posunuly předměty na horizontu a o kolik květina v popředí. Jedná se o efekt paralaxy, který se dá eliminovat právě použitím panoramatické hlavy na stativu. Výsledkem spojení takových fotografií je určitá deformace ve snímku, která obzvlášť vynikne, tvoří-li horizont rovná linie jako je vodní hladina, nebo je v popředí zábradlí či jiný geometrický tvar. Takové snímky je často nutno relativně složitě upravovat a retušovat, s ne úplně jistým výsledkem.

Rešovské vodopády

Jinou zvláštností je deformace popředí do zaoblených linií. U panoramatických fotografií jsou blízké linie prohnuté, i když ve skutečnosti byly rovné. Tím také vzniká typické popředí ve tvaru písmene U u krajinářských snímků.

Schrankogel, Stubaiské Alpy

Tak jako u všech druhů fotografie i zde platí, že zkušenostmi se člověk učí a postupem času si vycvičí jak oko na kompozice, tak umění zpracování snímků.

Fotografie k tomuto článku byly pořízeny fotoaparáty Pentax istD a K20 s objektivem 18–55 mm téže značky. Většinu jsem fotil do RAWu, následně „vyvolaného“ do nejkvalitnějšího JPEG, spojeného v některém ze specializovaných programů a poté upraveného pomocí několika vrstev a jejich přechodů, případně lokálních úprav a drobných retuší.

Za poskytnutí článku děkujeme serveru

Článek vyšel i v časopise Naše příroda