Pro ulovení co nejlepších snímků divoce žijících zvířat je velmi důležité dostat se k nim co nejblíže. Proto fotografové budují nejrůznější kryty a snaží se zvířata nalákat právě na vyhlédnuté místo. Stejné zásady využijeme i pro focení ptáků u krmítek. Tato fotografická disciplína je relativně jednoduchá – mnozí ptáci, žijící ve městech, jsou v podstatě napůl ochočení, na krmítko se naučí létat rychle a člověka se příliš nebojí. Tak máme základ – a zbývá jen důkladná příprava, hodiny čekání a trocha štěstí.

Prvním krokem je příprava krmítka a jeho okolí. Nejprve si musíme vyhlídnout správné místo na jeho umístění, přičemž musíme dávat pozor na několik věcí. V závislosti na našem fotografickém vybavení je třeba určit místo, odkud budeme fotit. Možností je několik – nejpohodlnější je focení z tepla domova, nicméně fotit přes zavřené okno by nebyl dobrý nápad, protože skla výslednou fotografii rozostřují, nemluvě o nečistotách, zamlžení a podobně. Proto je lepší nechat okno otevřené, to se ale značně projeví na účtu za topení. Druhá variantou je fotografování z venkovního krytu. Mě se osvědčila tradiční celta, pověšená do rohu balkónu, s otvorem na objektiv. Důležité je, aby do krytu nebylo vidět (třeba i z boku) nebo neprosvítala silueta, jakýkoli pohyb by totiž mohl ptáky plašit. Kryt je dobré nainstalovat několik dní předem a do otvoru pro objektiv strčit něco, co jej připomíná tvarem a barvou, aby si na něj ptáci zvykli.

Nyní máme vymezený úhel záběru a můžeme přistoupit k samotné instalaci krmítka nebo jiné návnady. Při tom musíme myslet na pozadí, které budeme mít na fotkách. Mělo by být co nejdále, aby bylo maximálně rozostřené, barevně jednolité a nejlépe tmavé. Není od věci si udělat několik testovacích fotek se zaostřením na uvažované místo, nebo se alespoň podívat do hledáčku. Samozřejmě nesmíme zapomenout na směr světla, nejlepší je zezadu, mírně ze strany. Úplně ideální je, pokud máme nasvícené krmítko, ale už ne pozadí.  

Na výsledných snímcích působí rozhodně lépe, pokud je pták vyfocený v přirozením prostředí, tedy na větvičce, kusu kůry nebo slunečnici, než na síťce s lojem nebo přímo na krmítku. Proto místo tradičního krmítka se stříškou můžeme použít desku, na kterou upevníme slunečnici nebo kůru, do které ukryjeme semena. Pro strakapoudy nebo datly připravíme lůj nebo jiný tuk za kůru stromu tak, aby z místa fotografování nešel vidět. V blízkém okolí návnady připevníme větvičku, kterou ptáci budou využívat jako předsunuté stanoviště při přibližování se k potravě.

Máme-li vše připraveno, nezbývá než se obléct, doplnit návnady, dobít baterky, vlézt do krytu a čekat. Pokud jsou ptáci zvyklí jak na kryt, tak i na trčící a blýskající se objektiv a chováme-li se tiše, netrvá většinou dlouho, než přiletí první průzkumníci. Zpočátku možná budou opatrnější a vylekaní zvuky závěrky, časem si ale zvyknou i na to a při svém hodování se nenechají rušit.

Běžnými hosty v našich městech jsou sýkorky (zejména koňadra a modřinka, méně často babka či parukářka), hejna stehlíků obecných a zvonků zelených, dlask tlustozobý, občas se objeví některý ze strakapoudů, datel černý, pěnkava jikavec, hýl obecný nebo vrabec lesní. Ke smůle fotografa však ptačí hodování až na výjimky neprobíhá nijak důstojně. Dlask nebo strakapoud, kteří se usadí, louskají jedno zrníčko za druhým a dávají fotografovi spoustu času a možností, jak zaostřit a zakomponovat snímek jsou méně častým (ale o to radostnějším) případem. Sýkorky vydrží na jednom místě sedět obvykle necelou sekundu a v hejnech zvonků a stehlíků rozhodně není o vzájemné hašteření nouze.

Klasická poučka fotografů zvířat – ostří se na oko – tak dostává nový rozměr. Velkou výhodou je objektiv s ručním ostřením, a to hned z několika důvodů. Na možnosti většiny kompaktů nebo levnějších teleobjektivů se prostě ptáci pohybují příliš rychle, a fotoaparát zaostří ve chvíli, kdy už je objekt zájmu někde jinde. S rychlejším zaostřováním nastává problém s ostřícím bodem a komponováním snímku. Vlivem velké ohniskové vzdálenosti a naopak blízké vzdálenosti zaostřovaného objektu je velmi malá hloubka ostrosti. To znamená, že zaostříme-li na tělo, hlava a ocas už často budou neostré. V případě, že máme pevně daný ostřící bod (ať už na středu nebo někde jinde), musíme se jím při ostření trefit na hlavu. U středového ostřícího bodu tak vzniká ve většině případů ne zcela ideální středová kompozice, u jiných bodů jsme svázáni tím, že pták musí mít hlavu zrovna na té straně, na které jsme zvolili ostřící bod (a nevím sice, jak to zvířata poznají, ale v takovém případě si zaručeně budou sedat přesně naopak). Automatická volba ostřícího bodu je většinou příliš pomalá (a fotoaparát navíc nepozná, na co chceme ostřit), a ruční volba bodu dle okamžité situace vyžaduje opravdu hodně rychlý postřeh a sžití se s ovládáním fotoaparátu. Pokud náš přístroj manuální ostření nemá, je často jedinou možností naostřit si předem (třeba na větvičku) a s namáčknutou spouští čekat, až se pták dostane do této roviny.

Výhodou je i manuální (tedy kroužkem na těle objektivu) ovládání zoomu. Z důvodu co největšího rozlišení výsledných fotek je dobré nenechávat kolem hlavního objektu moc volného prostoru, který bychom později ořezali, naopak fotky s "useknutými" kusy těl také nepůsobí dobře. To vše vyžaduje pohotové a přesné ovládání ohniskové vzdálenosti objektivu, což různé zoomovací páčky a kolébky nesplňují.

Nastavení expozičních hodnot můžeme nechat na fotoaparátu, lepší řešení je nastavit si režim priority času nebo clony. Pro "odpíchnuté" pozadí je potřeba neclonit příliš, naopak při úplně otevřené cloně by byla hloubka ostrosti příliš nízká. Rychlost závěrky záleží na našich tvůrčích úmyslech – krátké časy (okolo 1/250 a kratší) zmrazí veškerý pohyb, takže nám umožní dosáhnout lepší ostrosti. O něco delší časy (kolem 1/40 až 1/100) dovolí pohybové rozmazání například mávajících křídel nebo padajícího zrnka, ale většina snímku by měla zůstat ostrá. Delší časy způsobí rozmazání téměř všeho a můžou tak vzniknout zajímavé fotografie s nádechem abstraktna.

Poněkud rozporuplné je používání sériového snímání. Moderní přístroje umožňují fotit rychlostí několika snímků za vteřinu, takže šance zachycení správného okamžiku je relativně velká. Může se ale stát, že zajímavé věci se začnou dít právě ve chvíli, kdy je fotoaparát zahlcen ukládáním předcházející série.

Ideální snímek musí být kromě technické stránky (tedy správného zaostření, expozice a kompozice) zajímavý i zaznamenaným momentem. Zkušenosti s pozorováním ptáků můžou napovědět, kdy by se mohlo dít něco zajímavého, ale většinou jde o souhru náhod a štěstí (a nezapomínejte, štěstí přeje připraveným). Při focení zvířat jsou digitální fotoaparáty k nezaplacení – odpadu vzniká velké množství. Za pár hodin, kdy se na krmítku něco děje, není problém vyfotit několik stovek snímků. Více než polovinu jsem obvykle mazal ve volných chvílích přímo na displeji – fotky prázdného krmítka, části křídla odlétajícího ptáka nebo naopak pěkného ostrého tělíčka, ale bez hlavy byly časté. Ze zbytku padly další dvě třetiny na monitoru počítače, neboť to, co se zdálo ostré v hledáčku nebo displeji, se zvětšeno ukázalo nepoužitelným. Fotek, na kterých se něco zajímavého dělo, obvykle bylo do desíti, a v článku prezentované fotografie jsou výběrem snad z několika tisíc stisknutí spouště. O to víc pak povedený záběr po hodinách strávených čekáním na mraze stojí za to.

Technika

Pro focení jakýchkoli zvířat, tedy i ptáků na krmítcích musíme mít fotoaparát s objektivem, který nám objekt co nejvíce přiblíží. Potřebujeme tedy objektiv s ekvivalentní ohniskovou vzdáleností okolo 300 mm a více, a zároveň možností zaostření na blízko – při 300 mm objektivu je potřeba být od krmítka ve vzdálenosti okolo metru a půl, maximálně dvou.

V zásadě máme na výběr dvě možnosti – kompakt typu ultrazoom a zrcadlovku s teleobjektivem. Obě řešení mají své výhody a nevýhody. Kompakt je univerzálnější, vlivem malé skutečné ohniskové vzdálenosti má větší hloubku ostrosti a je menší. Naopak zrcadlovka s teleobjektivem většinou mívá lepší kvalitu fotek, rychlejší zaostřování a vyšší míru manuální kontroly.

Neocenitelnou pomůckou je stativ – udržet fotoaparát (zvláště jde-li o zrcadlovku s těžkým teleobjektivem) na jednom místě delší dobu prostě nejde, navíc tím zamezíme rozmazání vlivem chvějících se rukou.

Při bočním světle nám pomůže sluneční clona, která zamezí vzniku reflexů v optické soustavě objektivu. Výhodou je mít náhradní baterky co nejblíže tělu, aby nevychladly, a měnit je po promrznutí aktuálně používaných, stejně tak mít dostatečně velkou (nebo náhradní) paměťovou kartu. Každý odchod a příchod do skrýše znamená prodloužení doby, kdy ptáci budou opatrní a možnosti na focení tím pádem menší.

Co na krmítko

Odpověď je jednoduchá – téměř vše. Nejrůznější semínka, slunečnice, lůj, tuk, drobky z chleba, oříšky nebo bobule. Různé krmné směsi se dostanou i v chovatelských potřebách. Nevhodné jsou pak zbytky jídel, zejména kořeněných.

Za poskytnutí článku děkujeme serveru