Jednou z nejzajímavějších staveb v Břeclavi je „červený kostel“ v Poštorné. Právě na tuto stavbu se v následujícím článku podíváme a mimo jiné se můžete podívat pod pokličku vzniku jedné z fotografií a dozvědět se tak, co se za „pouhou“ jednou fotkou může skrývat.

Novogotický kostel Navštívení Panny Marie v Poštorné (městské části Břeclavi) byl postaven na popud knížete Jana II. z Liechtenštejna podle návrhu architekta Karla Weinbrennera, vysvěcen v roce 1898 – po třech letech od položení základního kamene.

Fotografie Kostel Navštívení Panny Marie, Poštorná

Na první pohled je zajímavý použitý stavební materiál – červené cihly. Při stavbě jich bylo použito na dvě stě druhů. Proč právě pálené cihly vysvětluje existence nedalekých Poštorenských keramických závodů, které je dodávaly.

Kostel stojí na volném prostranství a je obklopen malým parčíkem. V sezóně je kostel přístupný s průvodcem, novinkou je zpřístupnění vyhlídkového ochozu ve věži kostela.

Díky parku se kostel nefotí dobře na jaře a v létě, kdy listy jeho stromů docela úspěšně stíní. Stejně jako u Mikulova, čekal jsem na sníh a podvečerní náladu. První focení nedopadlo ideálně – ukázalo se, že vzhledem k nasvícení kostela a barvě oblohy je nejlepší doba na focení ještě za dostatku světla. Kompozičně lepší fotku jsem ale udělal až později, takže po složení panoramat z prvního dne jsem si mohl říct znovu a lépe.

Druhý den jsem již věděl, kdy, odkud a jak fotit, takže to byla pohoda a vznikla tato fotografie. Ovšem, mezi samotným vyfocením a tímto snímkem byla dlouhá cesta. Na následujících řádcích na ni můžete nahlédnout.

Zdrojové fotky

Díky stísněnému prostoru byla fotka složena ze dvou řad snímků focených na výšku, celkem 16 fotografií. Při focení dvou řad je výhodné nejprve fotit spodní (obvykle tmavší část), protože než se vyfotí tolik snímků (čas byl 13 sec na každou fotku), pomalu se šeří. Horní, světlejší partie přijdou na řadu až pak. Tento postup umožní lepší expozici celého snímku.

Spojený záběr

Samozřejmostí je dbát na dostatečné překryvy a raději zabrat o něco širší záběr (výsledek se dá ořezat vždy). Spojení takového množství fotek (z RAWu vyexportovaných do 16-bit TIFFu) samozřejmě zabere nějaký čas i rychlejšímu počítači.

Formát snímku

Dalším krokem je ořezání spojené fotografie. V zásadě jsou dvě možnosti – ořezávání každé fotky do jí přizpůsobeného formátu, přesně podle obsahu, nebo používání několika standartních formátů. Já na panoramata používám poměr stran 20:9 nebo 3:1, přeci jen série fotek vypadá lépe, má-li nějaký ucelený poměr stran.

Občas to ale znamená nutnost deformace (smrštění či roztažení části obrazu) tak, aby se vše do zvoleného formátu vlezlo a mělo ideální kompozici. Focení a spojování dvou řad fotek focených širokoúhlým objektivem navíc znamená různé deformace vzniklé spojováním (jednoše řečeno, vzdálenější (horní) objekty jsou menší, placatější a širší) a zvláště u architektury tedy i nutnost napravení tohoto problému. Konkrétně u této fotografie bylo třeba celkově zvýšit kostel, selektivně zvýšit jeho horní část, trochu zploštit horní okraj fotky tak, aby tam byl strom celý, a o něco zploštit spodní část fotografie (aby se odstranila deformace širokoúhlého snímání a živý plot nelezl příliš do okraje fotky).

Lokální úpravy kontrastu

Lokální úpravy kontrastu

Dalším krokem jsou lokální úpravy kontrastu a expozice. Díky obrovskému rozsahu scény a tím i potřebného dynamického rozsahu jsou na snímku místa, kde chybí černá, jinde naopak příliš tmavé partie. Taková místa jde upravit a využít tak možností, které jsou v datech uložena. Jen je třeba už při focení mít představu, co chci s fotkou dělat – volba jednotlivých parametrů je samozřejmě závislá na tom, jestli chci fotku dále upravovat nebo ne.

Na kostele bylo nutno také srovnat intenzitu osvětlení jeho horní a spodní části.

Socha v odlehlejším koutu parku je typickým motivem, který potřebuje trochu „vypíchnout“. Intenzita úprav je samozřejmě věcí vkusu každého – já se snažím fotky upravovat tak, aby se mi líbily a působily přirozeně. Proto mezi původními a upravenými snímky není žádný extrémní rozdíl.

Celkové barevné ladění

Výřez

Poslední provedenou úpravou bývá celkové barevné ladění snímku, v tomto případě jsem do popředí (na sníh) přidal fialovou (prostě proto, že se mi líbí a barevně odliší sníh od modrého nebe).

Výsledné rozlišení fotografie je 15136 x 6811 px (tedy 103 megapixelů), což stačí na tisk o rozměrech 130 x 60 cm při 300 DPI (tento snímek je výřez při 100% rozlišení). Rozlišení tisku, používané pro fotky, na které se člověk dívá z 30 cm, není úplně nutné, z vlastní zkušenosti mám vyzkoušeno, že na větší rozměry stačí cca 180 DPI – při tom by to mohlo mít více jak dva metry na šířku a metr na výšku. A při běžném rozlišení monitoru jsou rozměry 3,8 na 1,7 m.

Výřez

Velikost při uložení v 16ti bitovém TIFFu je 786 MB, v JPEG to má necelých 60. Na tomto, druhém výřezu při 100% rozlišení, můžete vidět ještě jeden detail – hvězdičku okolo lampy. Při focení na clonu okolo 9 či 10, kdy objektiv nejlépe kreslí a propouští ještě docela dost světle, jsou ze světel body. Naopak při zaclonění na maximální hodnoty (22) se okolo světelných zdrojů udělá pěkná hvězdička. Jednou z možností je tedy nafotit si tyto světla při cloně 22 a hvězdičku z této fotky vložit do finální.

Jak jste viděli, od vlastního focení (když pomineme často několikaměsíční čekání na ideální kombinaci oblohy, podmínek, času…) po výslednou fotografii vede dlouhá cesta. Avšak výsledek stojí zato…

Za poskytnutí článku děkujeme serveru